Po autonehodě může být prvním člověkem, kterému musím pomoci, právě já. Zní to možná zvláštně, protože instinkt velí vyběhnout z auta a zkontrolovat ostatní. Jenže člověk, který vběhne do jízdního pruhu, zůstane uvnitř hořícího vozu nebo stojí na místě další srážky, nikomu nepomůže.
Nejdřív se pokusím zachovat klid, vypnu motor a rozsvítím výstražná světla. Rychle si ověřím, jestli nehrozí požár, únik paliva, další provoz nebo jiné bezprostřední nebezpečí. Pokud je to možné, vystoupím na bezpečnou stranu a vezmu si reflexní vestu. Zraněného člověka nepřemisťuji jen proto, že se mi jeho poloha nelíbí. Výjimkou je situace, kdy mu uvnitř auta hrozí bezprostřední nebezpečí, například oheň nebo další náraz.
Bezpečí místa musí řešit každý, kdo může pomoci. Výstražný trojúhelník umístím nejméně 50 metrů za nehodou, na dálnici nejméně 100 metrů. Sám se snažím opustit vozovku a stát ideálně alespoň pět metrů od jejího okraje. Na dálnici nebo v nepřehledné zatáčce se nespoléhám na to, že mě řidiči uvidí včas. Stačí jeden nepozorný člověk a z původní nehody je další tragédie. Tenhle okamžik si představuji jako stání na kolejích: nejde jen o to, co se stalo, ale také o to, co se může stát za několik vteřin.
Když je místo alespoň trochu zajištěné, zkontroluji lidi v autech. Ptám se nahlas, kdo mě slyší, jestli někdo krvácí a kdo se nemůže hýbat. Neztrácím čas dlouhým vyptáváním. Pokud je někdo zraněný, volám 155 nebo 112. Policii lze přivolat na čísle 158, hasiče na 150. Při volání popíšu, kde přesně jsme, kolik vozidel havarovalo, kolik lidí potřebuje pomoc a jaká další rizika na místě vidím. Operátorovi nevadí, když jsem rozrušený; pomůže mi otázkami. Důležité je nezavěsit dřív, než mi řekne, že můžu.
U každého člověka nejprve zjišťuji, zda reaguje a zda normálně dýchá. Pokud je v bezvědomí a nedýchá normálně, zahajuji resuscitaci. Položím ruce doprostřed hrudníku a stlačuji ho 30krát za sebou frekvencí 100 až 120 stlačení za minutu do hloubky 5 až 6 centimetrů. Potom pokračuji podle pokynů operátora. Přerušení má smysl jen na nezbytně dlouhou dobu, například při použití automatizovaného externího defibrilátoru, pokud je na místě k dispozici. Při silném krvácení tlačím přímo na ránu čistým materiálem, který mám po ruce. Neřeším, jestli je obvaz dokonale sterilní. Krvácení nepočká na ideální podmínky.
Policii nemusím volat ke každému drobnému ťuknutí, ale od 1. července 2025 se pravidla zpřesnila. Policii volám při škodě zjevně vyšší než 200 000 korun, při jakémkoli zranění, při škodě na majetku třetí osoby nebo při poškození komunikace. Stejně tak ji potřebuji, když se účastníci nedokážou dohodnout, někdo odmítá spolupracovat nebo není možné bezpečně obnovit provoz. Nejsem od toho, abych na místě odhadoval přesnou cenu opravy. Pokud škoda vypadá vážně nebo si nejsem jistý, je rozumnější policii přivolat.
Jestli její přítomnost není nutná, účastníci od stejného data sepisují a podepisují společný záznam o nehodě. Zapíšu si registrační značky všech vozidel, VIN a údaje o pojištění. Vyfotím postavení aut, poškození, dopravní značky, vozovku i případné stopy, ale nejdřív se ujistím, že tím neohrožuji sebe ani ostatní. Fotografie nejsou náhradou za rozumnou domluvu, zato dokážou později připomenout detail, který v prvním stresu snadno zmizí z paměti.
Vozidla se snažím odstranit z vozovky, pokud je to bezpečné a pokud tím nezničím důležité stopy nehody. U vážnější kolize nebo při sporu s druhým řidičem s auty zbytečně nehýbu a počkám na pokyny policie. S druhým účastníkem se nehádám o vině uprostřed silnice. V tu chvíli mi nepomůže nejhlasitější hlas, ale informace, bezpečný odstup a přesný zápis. A pokud druhý řidič působí opile, agresivně nebo chce odjet, nesnažím se ho zadržet vlastní silou; zapamatuji si popis, registrační značku a předám ho policii.
