Petr odjel na měsíc do Norska montovat ocelovou konstrukci. Letenku, ubytování i práci měl domluvené, a tak si před cestou sjednal běžné cestovní pojištění za několik stovek korun. Když si při manipulaci s materiálem poranil koleno, zjistil, že jeho pojistka se na placenou manuální práci nevztahuje. Lékaře nakonec zaplatil, ale část nákladů musel řešit sám.
Podobné riziko se netýká jen stavebních dělníků. Do stejné kategorie mohou spadat technici, mechanici, montéři, servisní pracovníci nebo lidé, kteří v zahraničí obsluhují stroje. Pojišťovna nehodnotí pouze to, zda člověk jede na služební cestu, nebo za zaměstnáním. Zajímá ji hlavně konkrétní činnost, prostředí a způsob, jakým může dojít k úrazu.
Rozhoduje druh práce, ne název pracovní pozice
Za manuální práci se v pojistných podmínkách běžně považuje placená činnost mimo administrativu a řízení. Rozdíl mezi „technikem“ a „projektovým manažerem“ proto nemusí být jen v názvu pozice, ale v tom, co člověk skutečně dělá. Technik, který většinu dne sedí u počítače, bude posuzován jinak než technik lezoucí na konstrukci a pracující s elektrickým nářadím.
Běžná cestovní pojistka často počítá s turistikou, rekreačními aktivitami a nízkorizikovými sporty. Práce s těžkým materiálem, ve výškách, u strojů nebo v průmyslovém provozu ale může být z krytí vyloučená. Výjimkou nebývá ani situace, kdy pracovník vyráží do ciziny jen na několik dní. Krátká cesta neznamená malé riziko.
UNIQA nabízí samostatné cestovní pojištění pro manuální práci v zahraničí. Základní varianta přitom kryje pouze nízkorizikové sporty; při sjednání přes internet lze získat slevu 10 procent. Pro člověka, který jede například na montáž nebo servisní zásah, je podstatné především to, zda zvolená varianta skutečně odpovídá popisu práce. Sleva na pojistném má menší význam než správně nastavené krytí.
Před podpisem smlouvy by měl pracovník popsat činnost co nejkonkrétněji. Nestačí uvést „služební cesta“ nebo „technická práce“. Rozdíl může znamenat práce v hale, na stavbě, ve výšce, pod zemí, na silnici nebo v prostředí s nebezpečnými látkami. Stejně významné je, zda zaměstnanec pouze kontroluje zařízení, nebo ho také rozebírá, opravuje a uvádí do provozu.
Cenu ovlivňuje rozsah krytí, délka pobytu, cílová země i zvolená rizika. Pro Evropu se běžné cestovní pojištění orientačně pohybuje kolem 30 až 70 korun denně. Připojištění manuální práce může částku zvýšit, ale ve srovnání s náklady na léčbu jde obvykle o malý rozdíl. Vrtulníkový transport může bez odpovídajícího krytí vyjít až na 350 tisíc korun a letecký převoz do České republiky může přesáhnout dva miliony.
Právě převoz bývá při výběru přehlížený. Člověk si představí hlavně ošetření v nemocnici, jenže vážný úraz může znamenat operaci, několik týdnů péče a následný transport domů. Limit léčebných výloh proto není formalita v podmínkách, ale hranice, která rozhoduje o tom, kolik peněz zůstane na bedrech pojištěného.
Válečné oblasti mají vlastní pravidla
Práce v rizikové nebo válečné oblasti představuje samostatnou kategorii. Běžné cestovní pojištění ji často vylučuje, protože pojišťovna nedokáže stejné riziko posuzovat jako dovolenou v bezpečné evropské destinaci. Zaměstnavatelé proto potřebují produkt určený přímo pro pracovní cesty s vyšší mírou ohrožení.
ERV nabízí produkt RiskPlus určený výhradně k pojištění BusinessTravel pro práci v rizikových a válečných oblastech. Počítá například s dělníky, techniky, mechaniky, inženýry, humanitárními pracovníky nebo válečnými zpravodaji. Takový výčet dobře ukazuje, že riziko nesouvisí jen s fyzickou náročností práce. Rozhoduje také místo výkonu a bezpečnostní situace v zemi.
RiskPlus zahrnuje léčebné výlohy včetně onemocnění COVID-19, asistenční služby, trvalé následky úrazu, úmrtí i škody na osobních věcech. U pracovní cesty do konfliktního prostředí je důležitá také praktická stránka asistence: kdo organizuje převoz, jak se řeší komunikace s nemocnicí a zda pojišťovna dokáže reagovat mimo běžná turistická střediska.
Samostatnou otázkou je odpovědnost za škodu. Cestovní pojištění může zaplatit léčbu po úrazu, ale neřeší automaticky škodu, kterou zaměstnanec způsobí firmě, kolegovi nebo jiné osobě při práci. Pojištění odpovědnosti zaměstnance u Kooperativy platí i na služebních cestách v zahraničí a obvykle stojí 620 až 1 000 korun ročně. Ani tato částka však neznamená automatické krytí každé situace. Rozhoduje, zda se pojistka vztahuje na danou profesi, stát a druh škody.
Zaměstnanec by si měl před odjezdem ověřit také vztah mezi vlastním pojištěním a pojistkou zaměstnavatele. Firma může mít sjednané skupinové krytí, ale pracovník nemusí znát jeho limity ani výluky. U citlivých destinací je rozumné mít podmínky k dispozici v písemné podobě, ne jen ujištění, že „všichni jsou pojištění“.
Pojistné podmínky nejsou zrovna čtení na večer. U rizikové práce ale několik minut strávených u výluk může odhalit zásadní rozdíl mezi krytou nehodou a drahým problémem, který začne pojišťovna odmítat právě ve chvíli, kdy už je pozdě měnit smlouvu.
