Kdo zaplatí škodu, když při couvání se služebním autem praskne světlo, promáčkne se bok a zaměstnavatel po řidiči požaduje náhradu? Odpověď není schovaná v povinném ručení. To řeší škodu způsobenou provozem vozidla jiným lidem, ne automaticky finanční odpovědnost zaměstnance vůči jeho firmě.
Na parkovišti po ranním dešti vypadá podobná nehoda skoro banálně. Pneumatiky šustí po mokrém asfaltu, z kabiny není dobře vidět za zadní roh návěsu a ozve se krátké kovové křupnutí. Řidič vystoupí, obejde vůz a během několika vteřin mu dojde, že tentokrát nepůjde jen o odřený plast. Zaměstnavatel může chtít náhradu škody a výše požadavku se odvíjí od pracovněprávních pravidel i od toho, co přesně má řidič sjednáno.
Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli při škodě způsobené z nedbalosti nejvýše do 4,5násobku svého průměrného hrubého měsíčního výdělku. U řidiče s vyšším příjmem může jít o značnou částku, zvlášť když se poškodí nákladní automobil, autobus nebo drahá technika. Tento limit ovšem neplatí, pokud byla škoda způsobena úmyslně. Úmyslné jednání navíc pojištění odpovědnosti zaměstnance nekryje.
Právě tady má smysl pojištění odpovědnosti z výkonu povolání. Pojišťovna může podle podmínek smlouvy uhradit částku, kterou musí zaměstnanec nahradit zaměstnavateli. Nejde ale o automatickou ochranu před každým účtem. Smlouva má své výluky, limit plnění a spoluúčast. Při hrubé nedbalosti může být pojistné plnění kráceno, případně odmítnuto.
U řidičů bývá nejzrádnější základní nastavení. Obecné pojištění zaměstnance nemusí zahrnovat řízení služebního dopravního prostředku, přestože člověk usedá za volant každý pracovní den. Ve smlouvě proto musí být výslovně uvedeno, že se pojištění vztahuje na řízení služebního vozidla. Bez této formulace může řidič zjistit, že má sice sjednanou odpovědnost za běžné pracovní činnosti, ale nejdražší část jeho práce zůstala mimo krytí.
Rozdíl není jen v názvu produktu. Jiná situace může nastat u řidiče dodávky, jiná u kamionu, autobusu nebo vozidla přepravujícího speciální náklad. Rozhodují konkrétní podmínky pojišťovny, druh práce a rozsah oprávnění. Před podpisem se vyplatí projít nejen kolonku „povolání“, ale i popis činnosti, typ vozidla a případné výluky spojené s nákladem, provozem v zahraničí nebo škodou na svěřených věcech.
Peníze přitom nemusí být hlavní překážkou. Kooperativa uvádí u běžného ročního pojistného bez výrazného rozšíření přibližně 620 až 1 000 korun. Připojištění řízení služebního dopravního prostředku cenu zvyšuje. U stejné pojišťovny se lze setkat se spoluúčastí 10 procent, minimálně však 1 000 korun, nebo 30 procent, opět nejméně 1 000 korun. U škody za 100 000 korun tak rozdíl mezi variantami neznamená drobné: v prvním případě by spoluúčast činila 10 000 korun, ve druhém 30 000 korun.
Při výběru limitu se proto vyplatí dívat dál než na nejnižší cenu. PVZP nabízí pro řidiče z povolání limity pojistného plnění od 50 000 do 500 000 korun. Nejnižší varianta může stačit na některé běžné škody, u těžké techniky však může zmizet velmi rychle. Limit by měl odpovídat nejen platu řidiče, ale také hodnotě vozidla a rozsahu škod, které může při práci reálně způsobit.
Samostatnou otázkou je, co se stane po nehodě. Řidič by měl událost bez zbytečného odkladu oznámit zaměstnavateli i pojišťovně a popsat ji pravdivě. Pojišťovna může zkoumat okolnosti, pracovní postup, alkohol či jiné porušení povinností. Vůně nafty, mokré rukavice a spěch před odjezdem nejsou samy o sobě důvodem k odmítnutí plnění, ale vědomé riskování nebo hrubé porušení pravidel už může situaci výrazně zhoršit.
Největší chybu lidé dělají při sjednání, ne až po nehodě. Podepíšou levnou obecnou variantu, protože slovo „řidič“ uvedou jen do poznámky, a teprve po poškození služebního auta hledají, zda smlouva skutečně pokrývala řízení. Rozhodující pak není to, kolik hodin týdně strávili za volantem, ale přesné znění pojištění, sjednaný limit, spoluúčast a výluky.
